Sbor dobrovolných hasičů...

Již od nepaměti bylo lidstvo pronásledováno válečnými útrapami, nakažlivými chorobami, hladomory a přírodními katastrofami. V dřívějších krátkých obdobích míru byly největším nepřítelem člověka požáry, povodně i jiné přírodní katastrofy, které přinášely lidem škody na majetku a životech, o čemž svědčí i zápis v obecní kronice:

"Roku 1705, v úterý velikonoční, o 9. hodině noční, vznikl oheň v hospodě, kde byla právě muzika, rozšířil se v okamžení, skočil na grunt Jana Houserka (snad na č.6 nebo 8) a odtud pak dál a dál až po grunt Jakuba Kotrle (na č. 37) a zachvátil i faru a kostel. Ve zmatku, který nastal požárem, objevili se i zloději. Co si lidé vynesli z hořícího stavení, zloději jim odnesli. Dobytek vypuštěný ze stájí vlci jim dávili."

Tolik slova kronikáře...

Obrana jednotlivce proti požárům i povodním se ukázala nedostatečná a stále více se šířila myšlenka společné kolektivní obrany. Tak se již na sklonku 15. a v průběhu 16. století objevují hospodářské instrukce a selské řády, které obsahují i požární opatření k zamezení vzniku požárů. Mezi ně např. spadal i ponocný, který měl být v každé obci čítající více jak 50 stavení. Pořádek do těchto řádů a nařízení vnesl až "Ohňový patent" císařovny Marie Terezie z roku 1751 a "Řád k hašení ohně" císaře Josefa II. z roku 1787, který měl platnost až do vydání spolkového zákona roku 1867.

Myšlenka společné kolektivní obrany našla své uskutečnění teprve v 19. století - v zakládání sborů dobrovolných hasičů.